V padesátých letech se šest států rozhodlo v rámci Evropského společenství uhlí a oceli vyslyšet své hospodářské potřeby a reagovat na ně společně. V té době bylo zatím asi jen stěží představitelné, kam tato cesta povede. Striktně ekonomicky koncipované Společenství, které navíc spojovalo pouze úzce vymezené integrační prvky, samozřejmě ochranu základních lidských práv neobsahovalo. I když v relativně krátké době následovala vyjádření spokojenosti členských států prostřednictvím podpory dalšího rozšíření vzájemné spolupráce, vše se však stále točilo hlavně okolo hospodářských zájmů.
Později byl ESD, jako nadnárodní instituce Evropských společenství (dále jen „ES“), pověřen výlučnou kontrolou a ochranou práva ES. ESD se postupem času naučil využívat všech svých možností a část své "quasi-legislativní" činnosti zasvětil také obohacení komunitárního práva o ochranný mechanismus respektující základní práva (dále jen "ZP").

Snad nejvýraznější případ, který se této problematiky dotýká, je zakotvení principu nadřazenosti evropského práva, který byl vyjádřen v případu Van Gend Loos v roce 1962. Tehdy ESD prohlásil tento princip za základní - životní princip ES, přestože takové vyjádření v zakládajících smlouvách nenajdeme. Tak jako principu nadřazenosti nechal ESD vzniknout i dalším obecným principům práva Společenství. Jedním z nich je právě ochrana ZP, která jsou součástí společných ústavních tradic členských států.

Praxe ESD se v této věci dlouho vytvářela. V počátcích své činnosti dbal ESD silně na psaný text komunitárního práva. Vzhledem k absenci ZP v těchto smlouvách k nim nejprve také přistupoval jako by na úrovni ES neexistovala. Pokud jde o ochranu ZP, jednalo se o určité období nejistoty. Teorie tuto dobu označuje za období počáteční rezistence (1) - rezistence vůči ZP, zaručovaným občanům jednotlivými právními řády členských států, přesto však ESD neakceptovanými. Znamenalo to období určité netečnosti ESD vůči nárokům jednotlivců na jejich ochranu, která se jim tak s postoupením sporu na evropskou úroveň vytrácela (2).
Vývoj k postupně racionálnějšímu a více ochranářskému přístupu k ZP ze strany ESD, kdy se tento pokoušel nahrazovat to, co smluvní rámec neobsahuje, doprovázely následující reakce:

1. Na politické úrovni se místo zakotvení ZP přímo do Smluv objevila alespoň tendence potvrzovat dosavadní vývoj dosažený ESD. Například v roce 1977 Komise, Parlament a Rada potvrdily tehdejší judikaturu ESD v oblasti ZP(3).
2. Reakce na národní úrovni: mezi často zmiňované patří reakce německého Ústavního soudu (dále jen "NÚS"), který se k deficitu ZP na úrovni ES postavil svou vlastní a ZP chránící judikaturou.

V souladu s judikaturou ESD byl čl. 24 německé Ústavy vyložen jako článek, který otevírá německý právní řád. Německo se vzdalo svého výlučného nároku na svrchovanost a otevřelo tak prostor pro účinek práva, jež vychází ze zdroje jiného(4), a to s omezením, které se vztahuje na změnu nedotknutelných základů Ústavy, jako jsou ZP(5). A právě jejich ochrana tvoří obsah následujících nálezů NÚS: "Solange-Beschluß" (1974), "Vielleicht-Beschluß" (1979) a  "Solange II-Beschluß" (1986) (6). Prvním Solange NÚS rozhodl, že "dokud" (něm. solange) nebude řád ES obsahovat katalog ZP, srovnatelný s katalogem spolkové Ústavy, podléhají předpisy ES z hlediska záruk ZP přezkoumání NÚS (7).

Následující dvě rozhodnutí NÚS z roku 1979 a 1986 mohou být chápána jako určitý ústupek z jeho původní pozice, na druhou stranu je ale třeba neopomíjet stále a rychle se vyvíjející přístup ESD k ochraně ZP. Jinými slovy můžeme také říci, že NÚS došel k určitému přehodnocení své pozice k ochraně ZP na úrovni ES z důvodu vstřícného vývoje k ZP ze strany ESD.

Nicméně zpátky k ESD. Zmiňovaný obrat nastal ve chvíli, kdy ESD, přestože námitky žalobců k porušení ZP komunitárním právem stále neuznával, takovou možnost porušení ZP ani neodmítl. Příkladem je rozhodnutí ve věci Stauder(8), kde se objevilo prohlášení, že ZLP jsou součástí obecných principů komunitárního práva a naproti tomu se neobjevil žádný odkaz na předcházející a zjevně protichůdnou judikaturu(9).

I když de facto bylo stále velmi obtížné nalézt shodu s ESD co do rozsahu a posouzení ochrany, dá se přesto bez nadsázky mluvit o nastoupení nového směru ESD v této věci. K hledání shody zmiňme např. rozhodnutí ve věci Handelsgesellschaft, kde ESD v podstatě shledal disproporci mezi omezením dovolávaného se práva na ochranu ekonomické svobody a veřejným zájmem, který byl základem zálohového systému(10)(nárok žalujícího neuznal, ale stanovil jasnější pravidla pro možné přijetí nároku).

ESD nedeklaroval žádnou dlouhodobější představu o ochraně ZP na úrovni ES. Proces jednání před ESD dotýkající se ZP byl stále podobný - težko předvídatelný: ptejte se a my vám odpovíme. A tak případ po případu přiznával postupně nová práva s odvoláním na různé zdroje, díky nimž dnes existuje určitý, ESD definovaný chráněný katalog ZP. Těmito zdroji jsou nejčastěji vnitrostání systémy členských států (Craig a De Búrca mluví o "informačních zdrojích" komunitárního práva(11)).

Důležitým rozhodnutím je také rozhodnutí ve věci Nold (12), kde ESD prohlásil, že při ochraně ZP je soud inspirován ústavními tradicemi, které jsou společné členským státům, a proto nemůže podporovat ustanovení, která jsou neslučitelná s ústavami členských států a jimi rozpoznanými a chráněnými ZP. Vyjádření zde najdeme i k "mezinárodním smlouvám na ochranu LP, na kterých členské státy spolupracovali, nebo kterých jsou signatáři". Takové mezinárodní smlouvy "mohou poskytovat směr, který by měl být následován v rámci komunitárního práva". V případě Rutili (13) nacházíme již odkaz přímo na Evropskou úmluvu o lidských právech (EULP). Další vývoj přináší případ Hauer(14), kde se již operuje s ustanoveními ústav jednotlivých členských států.

Takto bychom mohli postupovat případ po případu ve vývoji názoru ESD k tomuto tématu. Není již však takového zvratu, jaký se v této oblasti odehrál na počátku. Až do dnes se na evropské úrovni ZP stále lépe a hlavně bezpečně usidlují(15).

Vztah ES a Rady Evropy
Je známou věcí, že Rada Evropy má vlastní propracovaný právní rámec ochrany ZLP. Již delší dobu se také tento právní rámec dává za příklad právu komunitárnímu. Společenství však, na rozdíl od Rady Evropy, má zase dostatečně silné páky k prosazení proklamovaných práv v případě porušení.

I proto stojí za zmínku snaha Komise ES o přistoupení ES k EULP. Nicméně, když si Rada na popud Komise vyžádala posudek ESD k možnosti přistoupit k EULP, odmítl ho soud s odůvodněním, že v primárním právu není právní základ, který by umožňoval ES přistoupení k EULP(16). Na druhou stranu, rozpomeňme se, zda např. právě ESD měl vždy dostatečný právní podklad k rozhodnutí, která činil, nebo k novému institutu, který svou praxí vytvářel.

Jeden z našich autorů(17), komentující postoj již zmíněného německého Ústavního soudu, prohlásil, že se jedná o neochotu soudců tak věhlasného a uznávaného Soudu ustoupit, protože se jim nechce odvykat tomuto soudnímu výsluní právního Olympu. Jistě není pochyb o tom, že by si soudci ESD posuzující žádost Rady nebyli vědomi nutnosti podřídit se, v případě souhlasného stanovisko k přistoupení ES k EULP, Evropskému soudu pro LP ve Štrasburku ve všech jemu vyhrazených otázkách.(18)

Snad však můžeme zůstat optimisty, zvláště při pohledu na první návrhy nové Evropské Ústavy, která nabízí zařadit Chartu LP do ústavního pořádku EU, v lepším případě však přímo do Ústavy(19).

1-Craig, Paul and De Búrca, Gráinne, EU Law: Text, Cases and Materials, Oxford University Press, p. 319
2-Srov. 1/58, Stork v. High Authority (1959) ECR 17; 36,37,38, & 40/59, Geitling v. High Authority (1960) ECR 423, kde ESD prohlásil, že EP, jak vyplývá ze SESUO, neobsahuje žádný obecný princip, vyjádřený nebo jinak projevený (express or otherwise), garantující zachovávání nezadatelných práv.
3-Joit Declaration of the European Parliament, the Council and the Commission, 5.4.1977, Official Journal, C 103/1, 27.4.1977 in Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv, Praha, Linde, 2001, p. 8
4-BVerfGE sv. 37, s.271 (280) in Dauses, A. M. Poměr práva Evropského společenství k vnitrostátnímu právu ve světle německého ústavního pořádku. Právník, 1997, číslo 6, s. 479
5-Především článek 79 odst. 3 Ústavy, který se vztahuje na takováto práva nezrušitelná-in viz.pozn. pod čarou 3
6-BVerfGE sv. 37, s.271; BVerfGE sv. 52, s.187 BVerfGE sv. 73, s.339-in viz.pozn. pod čarou 3
7-K nařízení neaplikovatelnosti nařízení ES však je zapotřebí kladné rozhodnutí ESD v předběžné otázce, což je předpoklad zachování stejných pravidel pro všechny státy a udržení zásady nadřazenosti komunitárního práva.
8-Srov. 29/69, Stauder v. City of Ulm (1969) ECR 419
9-Craig, Paul and De Búrca, Gráinne, EU Law: Text, Cases and Materials, Oxford University Press, p. 321
10-11/70, Internationale Handelsgesellschaft v. Einfuhr und Vorratstelle für Getreibe und Futtermittel (1970) ECR 1125, kde ESD dospěl k závěru, že omezení svobody obchodu nebylo nepřiměřené.
11-"sources of inspiration"
12-4/73, Nold v. Commission (1974) ECR 491
13-36/75, Rutili v. Minister for the Interior (1975) ECR 1219
14-44/79, Hauer v. Land Rheinland-Pfalz (1979) ECR 3727
15-Rozhodovací činnost ESD ovlivňuje i samotné akty primárního práva jako je např. čl. 13 SES nebo čl. 6 SEU
16-Posudek č.2/94, ze dne 28.3.96 in Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv, Praha, Linde,2001, p.21
17-Tomášek, M. Statě o Evropské Unii, Codex, Praha 1994
18-Mimochodem je nutné si připomenout, že se někteří soudci ESD vyjádřili v tom smyslu, že nikde není psáno, že interpretace jednotlivých ustanovení EULP musí být u ESD stejná jako u Evropského soudu pro LP.
19-Zdroj: návrh čl. 1 - 16 budoucí Ústavy a to z internetových stránek Konventu EU.