Situaci by pochopitelně vyřešilo používání jednotného jazyka. Bohužel v Evropě takového, který by ovládali všichni, zatím není. Někteří si již sice pro svou snazší komunikaci bez doprovodného tlumoční jazyk vybrali. Takovým jazykům se říká pracovní a za takové jsou i považovány. Je to bezpochyby důkaz možného usnadnění komunikace, času i peněz, který nám dala praxe sama. Teorie však stále mluví především o oficiálních jazycích; těch, které deklarují rovnost jednotlivých členských států EU. Tyto jsou tudíž oficiálním prostředkem komunikace, který má samozřejmě svou cenu.

Kladné stránky zachování současného oficiálního jazyko-rovnostářského stavu shrnul Eric Maner, mluvčí více-prezidenta Komise Neila Kinnocka, takto: "Právo každého členského státu k užívání svého jazyka musí být podporováno; je to základní demokratické právo. Současné náklady spojené s jazykovými službami dělají pouhá 2 Eura za osobu na rok. A to by moc nezměnilo"

Maner, operující s částkou 2 Eura za rok na jednoho obyvatele EU, se pokusil rozbít miliony až na atom; částku, kterou je snazší obhajovat než rostoucí miliony. Svým způsobem má pravdu. Bohužel podané zdůvodnění má malou vadu na kráse.

Poslat adresátům účtů EU zprávu o důležitosti jazyků s odůvodněním typu euro sem, euro tam je velice ožehavé. Lidé totiž neplatí jenom za překladatele a tlumočníky. Existuje již nepřeberné množství položek spojených s EU, na něž občané doplácejí -ať již přímo či nepřímo- a tyto pak působí na formování vztahu občana k EU. EU se v současnosti neutápí v bezbřehé oblibě svých občanů, natož potom myšlenka jeho rozšíření. Jakékoliv náklady spojené s jeho činností je třeba zvážit a co nejlépe odůvodnit - ne bagatelizovat.

Dnes zaměstnává Komise 700 tlumočníků (jak stálých, tak příležitostních) k pokrytí schůzek a tiskových konferencí a 1300 překladatelů (zodpovědných za produkování jejích dokumentů v 11 oficiálních jazycích; z nich asi 20% na volné noze). V letech 2003-2006 je nutno přijmout 3800 nových pracovníků pro instituce (z toho 1800 nových tlumočníků a překladatelů), za cenu asi 367 milionů Euro, tj. tedy cena za jazykové rozšíření. (Náklady v časovém období 2003-2006 by se měly zvýšit z 31 mil. v roce 2003 na 175 mil. v roce 2006 pro překladatele a z 7,5 mil. na 60 mil. pro tlumočníky)

Je třeba reformovat. Funkčnost systému by se ohrozit neměla, nicméně představa, že např. provedení jednoho budoucího rozhodnutí může stát méně než zaplacení překladů všech aktů s ním spojených do 20 jazyků, je šokující a snad i dostatečně alarmující.

Michael Emerson, člen výzkumu na "Centre for European Policy Studies", sice akceptoval, že překladatelé budou stále třeba na vysoké politické úrovni; doufá ale, že počet překládaných dokumentů do 20 jazyků bude minimalizován pro zachování efektivity a funkčnosti. Zvažuje jeden či maximálně dva pracovní jazyky pro schůze komisí a podobných operativních orgánů.

Charles Grant, ředitel "Centre for European Reform", souhlasí a dodává: "pracovní jazyky, používané institucemi EU (Angličtina, Francouzština, Němčina), by se měly užívat častěji".

Chris Huhne, člen hospodářské a finanční komise při Evropském parlamentu, se vyjádřil ještě před Manerem takto: "Je třeba také zohlednit fakt, že 235 mil. Euro, potřebných za překladatelské služby na rok 2006, se zdá mnoho, ale v podstatě se jedná o docela malou částku ve srovnání s rozpočtem EU předpokládaným pro tento rok, který činí částku asi 144 miliard Euro."

Ke komu se tedy přiklonit? Peníze investované do udržení zmiňovaného demokratického výdobytku jistě nejsou peníze vyhozené do větru. Na druhou stranu si asi také dokážeme představit, že ne každý na tyto "prosystémové" argumenty slyší stejně.