I.

Proč začít o právu ES knihou I.S.-H. "Mezinárodní právo veřejné"? Kořeny práva Evropských společenství (dále jen "ES") nutno bezpochyby hledat v knihovní sekci -Mezinárodní právo-, kde jistě nebude problém nalézt i stejnojmennou učebnici od zmíněného autora. A právě on ve své práci nesčetněkrát zmiňuje ES. Mnoho zde uváděných příkladů se opírá o stav v Rakousku a s největší pravděpodobností je právě zde možné hledat spojitost se širším zájmem o problematiku ES/EU. Podobnou spojitost můžeme nalézt i u dalších autorů pocházejících z členských států (např. "Droit des relation internationales" od Simona Dreyfuse). Ti se přirozeně věnují ES/EU jiným způsobem než autoři z nečlenských zemí stejného zaměření. A právě toto propojení autorů se zpracovávaným problémem vede k doporučení primárně těchto prací jako ideálního studijního materiálu obohaceného o řadu skutečně "prožitých" příkladů z praxe.

Kniha Mezinárodního práva veřejného (dále jen "MPV") od I.S.-H. je navíc vedle výše zmíněného spojení vhodná i pro svůj český překlad.

II.

Definování ES začíná už u pokusů o jejich zařazení. To je stále otevřenou kapitolou s několika možnými teoriemi. Zmiňme 2 od kterých se většina dalších odvíjí.

a/ Trvalá aplikovatelnost MP na právo ES jako by se jednalo o mezinárodní organizaci - i když ne tradiční... (pro srovnání viz níže 2)).

b/ Samostatnost sui generis, rychle se blížící samostatnosti federativní státu (možným zpochybněním této koncepce viz níže např. tzv. Lucemburská usnesení)

Teorie a/ drží ES pod hlavičkou MP a naproti tomu teorie b/ se snaží vymanit z tohoto zařazení.

1)
Sám I.S.-H. zmiňuje, že ES nejsou ani klasická mezinárodní organizace ani federace (stejně k tomuto např. Buergenthal, Maier, "Public International Law", West Publishing Co., 1990) a odpověď na otázku správné klasifikace třeba hledat někde na cestě od mezinárodní organizace k federaci, s přihlédnutím k jejich aktuálnímu vývoji.
Dále I.S.-H. (MPV, marg. č. 174 b) konstatuje, že "primární i sekundární právo ES tvoří samostatný právní systém - ani systém mezinárodního práva ani práva vnitrostátního".
Máme zde dvě zmínky k zařazení ES a obě nás vedou na stejné místo, které se nachází někde mezi. Protože se ale u ES jedná o tak rychle se vyvíjející společenství států, je více než potřebné stále redefinovat, abychom byli co nejblíže reálné a aktuální definici.

Přesto není žádnou novinkou že se o ES mluví spíše popisně a definice se spíše následně doplňují (k tomu více III.).

2)
Jestli ale I.S.-H. nepovažuje ES za příklad klasické mezinárodní organizace, neznamená to ještě, že se nemůže jednat o z vůle států modifikovanou mezinárodní organizaci, kterou si ony státy vytvořily (vytvářejí) přímo k obrazu svému. V tom případě by bylo pouze na nich, za co budou ES/EU považovat. Tedy aktuální otázka: Je nezpochybnitelná stále trvající pozice členských států jako "pánů smluv"? Co většinová rozhodnutí orgánů ES, nezávislý Evropský soudní dvůr s vesměs obligatorní jurisdikcí ve věcech prvního pilíře EU, přímo volený Parlament... a v neposlední řadě tzv. "evropská myšlenka" (l`idée européenne)?

Probuzením do reality nám budiž klasická možnost mezinárodního práva, kterou je uzavření nové smlouvy podle mezinárodního práva obecného, aniž by státy musely dodržet ustanovení o jejích změnách předvídané v původní smlouvě. (MPV, marg. č. 174 b) Příkladem jsou tzv. Lucemburská usnesení (MPV, marg. č. 412-418) z r. 1966, která přesně v tomto duchu posunula ES o kousek zpět tím, že v případě označení projednávané otázky za důležitou některým z členských států se má předseda Rady pokusit o jednomyslné rozhodnutí Rady, i když podle smlouvy o EHS je možné většinové hlasování. Dokazuje nám snad tento příklad, že se jedná o trvalou a neohrozitelnou moc členských států, které si mohou podle své vůle jakkoliv ES adaptovat, popř. zrušit?

Mimochodem je zde i případ Grónska a jeho vystoupení z ES, který by sice mohl vyznít pro tzv. "pány smluv", ale:

a) následně jsou zde mnohé další smlouvy a těžko přehlédnutelná praxe, které od té doby evropskou integraci stále posouvají - pojišťují.

b) a od té doby není podobného případu jako důkazu možné zvratnosti integračního procesu. Z toho pro nás plyne si na nějaký další důkaz počkat nebo pracovat na upravení stavu k

• ba) nemožnosti podobného opakování - v případě, že není chtěné
  
• bb) vyjasnění takových eventualit, které by mohly být žádoucí k řešení podobných problémů - např. smluvní zakotvení vystoupení, vyloučení apod. (k tomu např. Huntigton P. Samuel, "Střet civilizací", Rybka Publishers, 2001, str. 181)

Postaví-li se profesor MP s největší pravděpodobností na stranu "pánů smluv", nebude tak snadné takový názor očekávat od profesora práva ES.
Jako příklad citujme z práce prof. Tichého o Evropském právu: "Ačkoliv se společenství (ES pozn. autora) nemohou srovnávat se státy, je proces vzniku státu a nadnárodní (nadstátní) mezinárodní organizace v mnohém směru podobný. Integrační proces není ani fakticky, ani právně zvratný. Zrušení Smlouvy ES s Smlouvy o založení Evropské unie není proto možné." (Tichý a kolektiv, "Evropské právo" C.H.Beck v Praze 1999, str. 64)

3) Přidejme si nyní supranacionalitu jako relativně novou "definici" MP pro úpravu možného svazku států.

Když se mluví o nadstátnosti (supranacionalitě), spojuje se tento jev:
a) s vůlí některých jejích orgánů, která se tvoří nezávisle na státech
b) s rozhodovací pravomocí Rady, která rozhoduje kvalifikovanou většinou, a její rozhodnutí je závazné i pro ty státy, které hlasovaly proti
c) se zakládajícími smlouvami organizace a opatřeními přijatými orgány, které tvoří nový právní řád sui generis
d) s orgány ES, které mají pravomoc tvořit právo, které má bezprostřední účinek vůči členským státům, fyzickým a právnickým osobám
e) dodržování závazků členských států v souladu s jejich závazky a platnost aktů přijatých orgány organizace jsou předmětem soudní kontroly nezávislého soudu
f) s finanční samostatností ES na rozdíl od klasických mezinárodních organizací (a je to právě relativní finanční samostatnost, která především poskytuje předpoklady k realizaci na státech méně závislé vůle orgánů společenství; srovnej s a))

(jedná se o výčet sebraný z prací několika autorů různé národnosti - i proto se může výčet různit: srov. např. Potočný, Ondřej, "Mezinárodní právo veřejné", str. 250, Malanczuk Petr, "Akehurst`s Modern Introduction to International Law" str. 95-96)

Toto vymezení supranacionality nám dokazuje již zmíněnou především popisnou úlohu teorie, kterou zaznamenáváme právě u ES. Kdybychom takové vymezení měli místo pro supranacionalitu tvořit pro ES, s největší pravděpodobností dojdeme ke stejnému výčtu znaků. Je tomu tak proto, protože ES jsou jediným příkladem tohoto principu (viz-níže III.).

Teorie abstrahováním hlavních znaků ES vytváří definici nové obecné skupiny MP. Problém zmíněného však je
a) v definici samé a její použitelnosti. Jestli je nám jasné, že vývoj ES bude v blízké době jen těžko definitivní, výčet definičních znaků se hned tak nevyčerpá. Stejně tak je těžko si představit jiný svazek států naplňující tyto skutečně specifické vývojové kroky. Jedná se tedy o snahu udržet ES v rámci mezinárodních organizací a MP? Bude se definice supranacionality vyvýjet společně s ES? Má vůbec význam ES takto zobecňovat, když neexistuje jiného podobného příkladu?

b) Jestli jsme v bodě a) zmínili použitelnost definice, mluvili jsme hlavně o její budoucnosti. Ale ani minulost není nepodstatná. Znamenalo by to snad, že když budeme probíráním smluv postupovat do minulosti a ztratíme jeden z rozlišovacích bodů takové definice supranacionality, dostaneme se ke klasické mezinárodní organizaci?
Zodpovězení této otázky se může stát důležitým faktorem pro následné posouzení například některého ze sporů členského státu s orgánem ES.

III.

Teoretikové MP si prostě následně vytvořili (a stále se snaží) novou skupinu možného svazku států. Každopádně se ale ES vytváří rychleji než jejich definice. Navíc jsou ES pokládána za jediný příklad svého druhu - příklad tzv. zbytnělého federalismu (jak supranacionalitu nazývá Michal Tomášek ve své "Stati o Evropské Unii", Codex, Praha 1994).

Jak je vlastně důležité filozoficko-politické zhodnocení ES jako realizace století pouze teoretického přání, v jehož úspěch mnozí doufají, a jemuž dosud není svazku rovného?

Důležitost zařazení tohoto svazku se, jak to ve většině případů bývá, objeví až v souvislosti s konkrétním případem - problémem. A i kdyby teorie podobné případy vymýšlela, odpověď nám dá až konkrétní praxe, neboť se není moc z čeho učit.

Stejně jako si přál např. Jiří Poděbradský, William Penn, abbé Saint-Pierre i Robert Shuman realizaci svého snu o sjednocení, nikdo z nich na počátku nemohl znát řešení všech konkrétních případů, které by mohla praxe přinést.

Takže definice ES bude pouze odrazem vůle členských států a dnes již i společných orgánů, kteří společně tvoří předlohu pro popisnou práci teorie. Ta pak uzavírá kruh šitím definice přímo ES na míru. I to nám dokazuje jak nový případ ES jsou a jak nejasný status musí mít, když není přesného vzoru ke kterému se blíží, pouze vzoru, který po nich zůstává.